NEZODPOVĚDNÍ MAJITELÉ PSŮ OHROŽUJÍCÍ (NEJEN) JEJICH ZDRAVÍ

„Nezlobte se, nechci vás rušit... ale myslím si, že není úplně zodpovědné, nechat běhat ty malé psy kolem těch velkých,“ zněla první věta, kterou jsem pronesla v naprosté slušnosti a kterou jsem vyvolala konverzaci, která mě donutila konečně si sednout za svůj notebook a sepsat tento článek.

Běžně se setkávám s tím, že páníčci nechávají běhat své psy na procházkách bez vodítka a kolikrát ani na jejich přivolání nereagují, což ohrožuje jejich zdraví, potažmo život.

Odpověď mírně korpulentní ženy ve středním věku mě dost zarazila a zvedla mi krevní tlak. Seděla ob stolek ode mě a mého psa, na lavičce obsypané její rodinou a odrostlými dětmi. 

„Hleď si svýho a radši si dál mlať toho svýho psa, neříkej mi, jak se mám starat o svý psy,“ bylo to, co mi rozpumpovalo krev v žilách. Ve vodáckém kempu u Vltavy jsme seděli u stolku jen já s Flokim, s vodítkem připnutým kolem mého stehna, a když se deset minut před touto konverzací nekontrolovaně pokusil rozběhnout za jiným psem a pěkně mi vodítkem spálil nohu, dostal jeden plácanec přes zadek, protože měl zůstat ležet u mě a ne se rozběhnout za cizím psem. Odpověď této dámy v klobouku mě vytočila, přesto jsem zachovala slušnost, a i přes její prvotní tykání jsem jí stále vykala a snažila se jednat v klidu. Odpověděla jsem, že můj pes dostal jednu výchovnou přes zadek, protože chci, aby poslouchal a že si nesmím dovolit nechat takhle velkého psa bezprizorně běhat kolem ostatních psů nebo lidí.

Její odpovědí mi bylo další tykání, poukazování na můj vzhled, neslušné jednání, kterým mi dávala najevo, že se nebude „bavit se sedmnáctiletou puberťačkou, která o psech vůbec nic neví,“ (pozn. sedmnáct mi bylo před pěti lety) a pocit naprostého dotčení a křivého obvinění. Ano, obvinění - pokud si přečtete první větu tohoto článku, možná se nad tím pousmějete stejně jako já zpětně, jelikož tohle má k obvinění asi tak daleko, jako ona ke slušnému chování.

Stále jsem zachovávala chladnou hlavu a pokusila se jí vysvětlit, že mi tu v nejmenším nejde o to ji nijak urážet či se jí dotýkat, ale jen a pouze o zdraví jejich třech psů, kterými byli malí bílí maltézáčci. Ti se totiž při každé příležitosti oddělili od svých majitelů, přiběhli k cizímu psovi a začali kolem vyštěkávat. Za tu dobu kolem prošel velký černý knírač, bílý bulteriér, černý ovčák a středně velký voříšek. Paní pokaždé strhla konverzaci jiným směrem, dokonce i pán od stolu úplně na druhé straně se mě zastal, a když už sem to nevydržela, přišla jsem k jejímu stolu, abychom na sebe nehulákaly přes dva stolky a snažila se konverzaci slušně ukončit. 

„Ježišikriste, tak vona si nedá pokoj, nehodlám poslouchat řeči tý puberťačky, tohle nebudu už dál řešit, nikoho tady nezajímáš, hleď si svýho.“ Paní se rozjely panty, bojovně složila ruce na prsa a očima kroutila vzhůru tak, že si podle mě viděla do hlavy. Jediný, kdo tvrdil, že to dál nechce řešit, stále pokračoval, začal se do mne obouvat i zbytek její rodiny a jediné, co dáma vesměs říkala bylo to, ať se na sebe podívám a jdu dál radši mlátit svého psa. 

Když jsem vychytala chvíli ticha, během které se potřebovala nadechnout aby mohla ve svém monologu pokračovat, využila jsem toho a skočila jí do řeči: „Víte, svému psovi jsem dala jednu přes zadek, protože má pětačtyřicet kilo a nemůže si dovolit si se mnou dělat co chce, tomu se říká vychování, které ti vaši tři malí, stejně jako vy, asi neznáte, protože podle některých malí psi vychovaní být nemusejí.“ Byla jsem už docela přinaštvaná, ale stále se držela aspoň v rámci možností slušnosti a zachovávala chladnou hlavu. „Měla byste si hlídat, aby se jednou ti psi nepřiblížili k nějakému psovi, který si nenechá narušovat svůj osobní prostor třemi cizími psy, vycení zuby a doplatí na to akorát tak ti vaši, potažmo pán psa, který se do psí bitky bude chtít zapojit, aby ty vaše maltézáky ušetřil zbytečným zraněním.“

Strhla se další lavina i neslušných slov na mojí osobu, kterou jsem s rukama v bok poslouchala a její povídání jsem zakončila větou o tom, že pokud má doma těch psů ještě dalších sedm, jak říká, tak ať si s tou svou množírnou dělá co chce, že jsem ji prvně jen slušně upozornila. Na výraz množírna nijak nereagovala a ve finále se celá jejich rodina zvedla a odešla kamsi pryč a i s maltézáky nastoupili do nějakého výletního autobusu.

O co mi touhle konverzací šlo?

Jak jsem již psala na začátku tohoto článku, často se setkávám s nezodpovědnými páníčky a paní nebyla výjimkou. Psi běhající na volno, obvykle nereagující na přivolání majitele. Když venčím svého psa, který by neublížil ani mouše, a přiběhne k nám nějaký psík - většinou menšího vzrůstu - doprovázený širokým úsměvem ze strany páníčka a slovy to je naše Fifinka, ona je hodná, obvykle s úsměvem prohlásím, že jestli chce mít pejska na sračky, ať v tom směle pokračuje. Páníčci těchhle Fifinek a Alíků jsou v cuku letu rychlejší než světlo a běží si svého pejska uklidit do náručí. 

Většinou jim pak slušně vysvětlím to, o co jsem se snažila vysvětlit i paní s maltézáky. Že není zodpovědné nechávat pejska běhat na volno, ke všemu, když na přivolání neposlechne, že tím riskuje pokousání nebo vběhnutím do silnice, a že ani majitel zabezpečeného psa na vodítku určitě nebude chtít být ten, kdo bude odtrhávat svého psa od cizího, který se k nim připletl. Lidé na to kolikrát reagují pozitivně, což mě s naší českou povahou překvapuje, a souhlasí se mnou. Musím říct, že mě těší, když v okolí vídám psy na vodítkách, o kterých vím, že dříve na volno běhali ke každému cizímu psovi, kterého potkali. 

Pes, který neposlouchá na přivolání na 120 procent, by měl být zajištěný vodítkem nebo stopovačkou, zejména v místech, kde se pohybují lidé, psi nebo kde je silniční provoz.

Je ještě jedna věc, kterou bych tu chtěla zmínit, a kterou většina (nejen) pejskařů nezná. Je to pomůcka, která se používá v případě, že je pes agresivní, ve výcviku, bojácný, hárající, se zdravotními problémy, pes, který nemá rád kontakt jiných psů a zkrátka pes, který potřebuje svůj prostor. Tahle pomůcka byla vymyšlená ve Švédsku v roce 2012 a už se postupně dostává do celého světa.

Jedná se o označení psa žlutou stužkou.

Pejsek nemusí mít zrovna prvotřídně vyrobeného žlutého motýlka kolem krku, stačí doma ustřihnout kus žluté látky ze starého trička a přivázat ho k obojku, postroji nebo na vodítko. Mnoho lidí u nás tohle označení bohužel nezná, proto bychom měli všichni šířit tenhle skvělý nápad co nejvíce, jak mezi pejskaři, tak mezi nepejskaři. Více se můžete dozvědět na těchto stránkách.

A poslední rada na závěr - dávejte na sebe i na svého milovaného parťáka pozor, ať jste kdekoliv. ♥

Adél

zdroj prvních dvou fotek

zdroj třetí fotky

Líbí se vám tenhle článek? Uložte si ho na později na nástěnku na Pinterest (: