VENČÍŠ? VENČÍM!

Ahoj všem mým čtenářům!

Jak už název a předešlé články napovídají, chystáte se číst o tom, jak jsem si krátila dny na Slovensku venčením útulkových pejsků. Teď už jsem tedy zpátky v Praze, ale na venčení psíků opravdu ráda vzpomínám. Abych pravdu řekla, ještě než jsem se přestěhovala na Slovensko, tak to, že mám útulek asi dva kilometry pěšky od domova, jsem věděla asi ještě dřív než kde mám práci; avšak hrozně dlouhou dobu jsem se neodvážila tam jen tak zajít.

Vždy, když jsem se doma po práci nudila, napadlo mě přesně tohle, zajít do útulku a projít se s nějakým pejskem. Pravidelně jsem to potom ale zamítla s tím, že po práci není moc čas a než dojedu emhádéčkem domů, převléknu se a dojdu pěsky do útulku, budu se tam rovnou moct otočit a jít zase domů, protože přijdu pozdě. Venčení bylo totiž od dvou do šesti a já končila v práci většinou ve čtyři. Dál mi v tom trochu zabraňovala moje velká obava z mluvení s nějakými cizími lidmi, natož pak autoritami, což majitelé útulku pro mě jsou. Když mám mluvit s cizími lidmi osobně, občas se mi stane, že se zakuckám, zaseknu, zamotám v tom, co chci říct (12 z 10 případů) a když někam u toho povídání jdeme, tak třeba i zapomenu chodit. No zkrátka, výmluv bylo vždycky hafo, vlastně ani nevím proč, já psy miluju. O víkendu jsem vždy trávila čas s mým nejmilejším a většinou jsme měli program už naplánovaný, až jednou, když se rozhodl jet otestovat svojí kondičku a moje nervy na Gerlachovský štít a já zůstala v Trnavě plonková, rozhodla jsem se teda nakráčet do útulku a zahnat myšlenky na lavinu řítící se z Gerlachu. Ještě jsem jim jako pozornost přinesla nějaké ňaminy.

Zvonek se rozdrnčel, psi se rozštěkali a vrata od útulku mi zanedlouho otevřela jakási paní. Předala jsem dobrůtky a chvilku jsme si povídaly. Nakonec jsem vytáhla ven kříženou fenku rottweilera s ovčákem, Becky. Chodila jsem do útulku od té doby každý-jeden-den. Ano, každý den po práci, mohla jsem s psíky chodit ven ještě před začátkem "oficiální" doby venčení a zůstávala jsem s nimi venku klidně i dvě hodiny po ukončení venčení. Venčila jsem spíš větší pejsky a většinou ty samé, tři hodiny denně. Chodila jsem s nimi do parků, do centra, na náměstí i na malé pivko do mého oblíbeného podniku v Trnavě. Pejsky bych si nejraději vzala všechny domů, dokonce jsem seriózně přemýšlela nad adopcí Vancouvera, se kterým jsem chodila ven nejčastěji, uvidíte ho níže na fotkách. Nakonec jsem si odvezla teda Flokiho ze Vsetína, ale stejně doufám, že jednou bude Floki sdílet jeho křeslo s Vancouverem. Z dalších pejsků to potom byli Bony, Arsenal a Riky.

Víte, co ale nepochopím? Za těch několik týdnů, co jsem tam den co den chodila, tam přibylo asi sedm nových psů. Třeba si řeknete, že to není tak velké číslo, ale na celkem malé (oproti Praze) město, jakým Trnava je, to je teda DOST. Jednou se nám taky stala taková příhoda, že nám někdo zavěsil vodítko nějakého pejska za plot domu, kde jsem bydlela, a prostě ho tam nechal... S pejskem jsem se dlouho mazlila, než si ho policie odvezla do útulku a celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak takovou ohavnost někdo může vůbec udělat, jak nad tím někdo může vůbec i jenom přemýšlet. Hrozně mě potěšilo, když jsem cestou do útulku potkala dvě paní, nejspíš maminku s dcerou, jak venčili právě tohoto psíka - dali mu jméno Timko - zastavila jsem je a povyprávěla jim o tom, jak jsme ho našli s vodítkem zavěšeným na našem plotě a ony mi sdělily, že se chystají si Timka adoptovat, zanedlouho jsem už na stránkách trnavského útulku viděla Timka veselého s novou rodinou! Měla jsem neskutečnou radost. Ale věřím, že radost Timka nepřevýšila.
Vážně vás prosím, jestli nevíte co s časem, choďte venčit. V životě jsem neviděla větší nadšení, necítila větší lásku (ať už člověčí nebo zvířecí) než od těchhle pejsků, kteří byli vděční. Ano, vděk je to správné slovo, koukalo jim to z očí z Trnavy přes Nitru až do Košic a zpátky. Mrzí mě, že kvůli škole, práci a Flokimu nemám čas na dojíždění do útulků v Praze, protože si z trnavského útulku odnáším krásné vzpomínky, ale i smutné, a to když jsem viděla ty nově přivezené pejsky, jak se tam klepali strachy, když jsem se musela s pejskama loučit a když jsem viděla, jak by mi nejradši každý skočil do náruče kdykoliv jsem prošla kolem jejich kotce. Poznala jsem spoustu nových zákoutí Trnavy a holky, jen tak mezi řečí, zhubla jsem osm kilo (ze 73, takže se to fakt neztratilo =D). Jo, fakt, mimo jiné se i nepředstavitelné stalo skutečností, takže je to i skvělý způsob, jak si zlepšit kondičku. Vážně to zkuste, když budete mít volné odpoledne a zajeďte do blízkého útulku, dočasky nebo azýlku pro pejsky a nabídněte jim pomocnou ruku. Nic vás to nestojí, majitelé útulku budou šťastní, a pejskové ještě tak šedesátkrát tolik.

Pejsci, které jsem venčila (tu poslední fotku Vancouvera jsem si neodpustila =D ♥). Pro zvětšení klikněte na obrázek, připsala jsem i přibližný věk a plemeno. Tito hafani jsou všichni z trnavského útulku, kde jich je samozřejmě (bohužel) mnohem více. Nekupujte, adoptujte!